Tráva se zelená, tráva roste. Prohání se po ní kráva fialová, co čokoládu dává. Kráva (stát) prohání se po strništi suchém v ohradě. S vytřeštěnými oči, fialová od vemene až po hlavu čeká, co bude. K ohradě se řítí tři muži. Klopýtajíce se snaží v běhu jeden druhého odstrčit. Po chvíli ji dohoní a ten první s urnou v ruce promluví.
„Krávo, za tvé mléko ti nabízím čistý vzduch, už nebudeš se dusit.“ Kráva (stát) vyděšená mrskla ocasem a promluvila k údivu všech.


„A lidé přestanou jezdit v autech že, ty blbečku.“
Po té promluvil druhý muž. S tvrdými rysy soudruha se jal řeči pompézní.
„Já, ti krávo nabízím pravidelné dojení a hlavně kontrolu už od tvého vemene, aby ani kapka mléka odtud neodešla nezdaněna.“


Než se ke slovu dostal třetí, jistě moudrý muž, kráva (stát) vypěnila a natočila se rohy ke všem třem.
„A nažrat mi dá kdo?! Myslíte si, že mě můžete dojit donekonečna?! Podívejte se, kde stojím, v ohradě plné prachu, suché trávy a bodláčí. A přitom nalevo jsou krásné pastviny nějakého von, napravo jsou pastviny dalšího von. Na hoře jsou církevní pastviny a dole jsou EU pastviny. A v čem stojím já?!“


Lžička za lžičkou klopýtá k ústům. Kolik ještě člověku zbývá lžiček k dokonalosti? Dokonalost je cílem umění, ne života. Kdysi jsem měl možnost se nechat zaměstnat v telefonické společnosti. Ne na dlouho, jak později zjistil. Prostý oblek nevyhovoval in módě a navíc má nemoc začala být viditelná. Další znak nedokonalosti. Ale i za těch pár dní jsem mohl nahlédnout do jiného světa, dokonalého. Svět modelů a barbie, co na sobě to v hlavě. Do tohoto světa vedoucí (nejkrásnější) přišel s inovativním nápadem. Vyhlásil soutěž. Kdo uloví nejvíc zákazníků za směnu, dostane odměnu. Balíček ovocných bonbónů. Netušil jsem, co vize bonbónů učiní s osazenstvem. Chvíli jsem měl strach, že z toho monitoru, každou chvíli vymáčknou klienta, malého pajduláka, chudáka s vyděšeným výrazem. Což pokračovalo u nástěnky, kde se psaly body za každého zákazníka bitkou, v které kdyby jedna žena měla pánvičku, tak by s ní umlátila tu druhou. Konečně tuto šílenost ukončila směna, která střídala tu naši. A prozradím vám, oni bojovali také o balíček bonbónů, ale čokoládových. Když pominu ty nadávky, proč naše směna také nebojovala o čokoládové bonbóny, byl jsem rád, že opouštím, toto bojiště zdráv. Ovšem záhy jsem si uvědomil, že myslím na ty bonbóny. Co na nich je tak vzácného, co když je něco ukryto v tom sáčku. Cestou do Lidlu se mě ta představa stále honila hlavou.


„Bonbóny, bonbony, bonbóny.“ Až jsem stanul u regálu s bonbóny a uviděl je.
„To jsou ony!!!“ vykřikl jsem, seniorka vedle stojící, něco hledající, se náhle otočila a zrychlila krok. Mě to bylo jedno, měl jsem své bonbóny za 12.90 Kč. Třesoucí se rukou, v očekávání jsem sevřel balíček a uháněl k pokladně. Ten poklad mám, mám ho. Po zaplacení jsem spěchal na lavičku k blízkému potoku. Dychtivě jsem balíček otevřel a….. Dámy a pánové, co myslíte, že tam bylo? Bonbóny, nic než ovocné bonbony za 12.90 Kč, díky nimž málem v nedaleké společnosti, došlo k úrazu. Tak jsem se opřel o vrch lavičky a pozoroval kačeny, jak zobou chleba, aniž by jedna druhou chtěla zardousit.
Napadl mě jen jediný příměr. 
„Co dole je, nahoře rozumuje.“


okwu

Pisálek a redaktor na Okwu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *